Na nádraží jsem si koupil lístek do La Spezia. Konečně jsem vnímal, že jsem v Itálii. Cítil jsem se pevný a jistý. Recepční měl pravdu: „Taková noc…“
V La Spezia nebylo příliš o čem rozhodovat. Před nádražím rostl vysoký plot ze zaprášených keřů a dole pod ním supěl přístav, který jako velryba občas vydechl gejzír pachů, hulákání a rezavého skřípotu. Korsika se mi proměnila v ušmudlanou, neodeslanou pohlednici. Ostatně, cíle bylo dosaženo, či spíše se mi sám od sebe zjevil, a nechtěl jsem se už dál rozmělňovat v dalších sebepitváních, otevřel jsem všechna okna své zatuchlé pevnosti a nechal proudit čerstvý vzduch, nač mu tedy stát v cestě a znovu se v kruhu honit za svým vlastním stínem?
Vrátil jsem se k pokladně a zeptal se na nejbližší vlak do nějakého velkého města.
„Za patnáct minut do Benátek, za čtyřicet do Říma,“ ozvalo se za okýnkem.
Vydal jsem se do Benátek.
Byl jsem v tom městě už jako malé dítě s rodiči a s bratrem, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Snad jen holuby. Měl jsem o něm vzrušující fantazie, ve kterých se mísila mlha a ostré slunce, slaný vzduch a těžká zamotaná tajemství. Rozmazané siluety Giacoma Casanovy, Lorenza da Ponte a Antonia Vivaldiho. Ještě rozmazanější postavy dóžecích udavačů, hbitých gondoliérů a karnevalových masek. Pach ryb a soumraků ve vlhkém městě. Jak jsem se přesdvědčil, nebyl jsem daleko od pravdy, ale netušil jsem, jak mě to město sevře. Uchopí a nepustí.
Na nádraží Santa Lucia jsem vyskočil z vlaku, a když jsem vyšel z budovy, jenom jsem zasténal. Přede mnou bez varování vybuchl ohňostroj překrásného města. Bylo jedenáct hodin v noci. To město mi kynulo na pozdrav, Canal Grande jako by vrtěl hlavou, že to tak dlouho trvalo, a vlevo už mne vybízel Ponte degli Scalzi, abych jen vstoupil, že je vše připraveno. Musel jsem si sednout na schody a počkat, až se mi zklidní tep a budu se moci nadechnout.
Zůstal jsem v tom městě tři dny. A bylo lhostejné, jestli jsem byl nahý, nebo mi Benátky vtiskly na obličej jednu ze svých šalivých masek. Byl jsem šťastný. Byl jsem zamilovaný.
Zamiloval jsem se do města. Nebudu a nechci popisovat tyto tři dny. Byla to opojná svatební noc. Na náměstí San Marco jsem se napil moře a nechal se vést… | At the station I bought a ticket to La Spezia. I finally felt like I was in Italy. I was settled and confident. The receptionist had been right: „On a night like this…“ There was not a lot to sway one in La Spezia. A tall hedge of dusty shrubs grew in front of the station, below which the harbour chugged and, like a whale, emitted occasional torrents of smells, shouts and rusty creaking. Corsica had become a grimy, unsent postcard. Nevertheless its purpose had been served, or rather it appeared there in front of me, so that I no longer wished to grind myself down with any further introspection. Why resist while continuing to chase my own shadow? I opened all the windows in my stuffy garret and let the fresh air stream in. Returning to the ticket office I inquired about the next train to any big city. „Venice in fifteen, Rome in forty,“ I heard from behind the window. I set off for Venice. I had been there as a young child with my parents and brother, but remembered little. Save perhaps the pigeons. I had thrilling fantasies about it, a mixture of fog and bright sunlight, salty air and grave, twisted secrets. Hazy silhouettes of Giacomo Casanova, Lorenzo da Ponte and Antonio Vivaldi. Hazier still, figures of the Doge informants, of skilful gondoliers and carnival masks. The stench of fish and dusk in a damp city. As it turned out, I was not far from the truth, though I did not foresee how the city would grip me. Grip hold of me and not let me go. I jumped off the train at Santa Lucia and as I stepped out of the building, let out a sigh. Without warning, the city’s beauty exploded in front of me like fireworks. It was eleven o’clock at night. The city bade me welcome, the Grand Canal shaking its head that I’d taken so long, the Ponte degli Scalzi on the left inviting me to enter, assuring me that everything was ready. I had to sit down and wait for my pulse to slow just to catch my breath. I remained in the city for three days. It wouldn’t have mattered if I had been naked or if Venice had branded one of its beguiling masks on my face. I was happy. I was in love. I had fallen in love with a city. I don’t wish to describe those three days, and I won’t. It was an intoxicating honeymoon. I drank in the sea by St. Mark’s Square and allowed myself to be led… |