Na nádraží jsem si koupil lístek do La Spezia. Konečně jsem vnímal, že jsem v Itálii. Cítil jsem se pevný a jistý. Recepční měl pravdu: „Taková noc…“
V La Spezia nebylo příliš o čem rozhodovat. Před nádražím rostl vysoký plot ze zaprášených keřů a dole pod ním supěl přístav, který jako velryba občas vydechl gejzír pachů, hulákání a rezavého skřípotu. Korsika se mi proměnila v ušmudlanou, neodeslanou pohlednici. Ostatně, cíle bylo dosaženo, či spíše se mi sám od sebe zjevil, a nechtěl jsem se už dál rozmělňovat v dalších sebepitváních, otevřel jsem všechna okna své zatuchlé pevnosti a nechal proudit čerstvý vzduch, nač mu tedy stát v cestě a znovu se v kruhu honit za svým vlastním stínem?
Vrátil jsem se k pokladně a zeptal se na nejbližší vlak do nějakého velkého města.
„Za patnáct minut do Benátek, za čtyřicet do Říma,“ ozvalo se za okýnkem.
Vydal jsem se do Benátek.
Byl jsem v tom městě už jako malé dítě s rodiči a s bratrem, ale nic jsem si z toho nepamatoval. Snad jen holuby. Měl jsem o něm vzrušující fantazie, ve kterých se mísila mlha a ostré slunce, slaný vzduch a těžká zamotaná tajemství. Rozmazané siluety Giacoma Casanovy, Lorenza da Ponte a Antonia Vivaldiho. Ještě rozmazanější postavy dóžecích udavačů, hbitých gondoliérů a karnevalových masek. Pach ryb a soumraků ve vlhkém městě. Jak jsem se přesdvědčil, nebyl jsem daleko od pravdy, ale netušil jsem, jak mě to město sevře. Uchopí a nepustí.
Na nádraží Santa Lucia jsem vyskočil z vlaku, a když jsem vyšel z budovy, jenom jsem zasténal. Přede mnou bez varování vybuchl ohňostroj překrásného města. Bylo jedenáct hodin v noci. To město mi kynulo na pozdrav, Canal Grande jako by vrtěl hlavou, že to tak dlouho trvalo, a vlevo už mne vybízel Ponte degli Scalzi, abych jen vstoupil, že je vše připraveno. Musel jsem si sednout na schody a počkat, až se mi zklidní tep a budu se moci nadechnout.
Zůstal jsem v tom městě tři dny. A bylo lhostejné, jestli jsem byl nahý, nebo mi Benátky vtiskly na obličej jednu ze svých šalivých masek. Byl jsem šťastný. Byl jsem zamilovaný.
Zamiloval jsem se do města. Nebudu a nechci popisovat tyto tři dny. Byla to opojná svatební noc. Na náměstí San Marco jsem se napil moře a nechal se vést… | At the station, I bought a ticket to La Spezia. Finally I sensed I was in Italy. I felt strong and self-confident. The receptionist was right: "What a night..." There wasn't much to choose from in La Spezia. The front of the station was fringed by a high hedge of dusty bush and below panted a port, which now and then puffed out a cloud of smell, yells and rusty squeaking. Corsica turned into a grimy, unsent postcard. After all, the goal was achieved, or rather, appeared to me on its own; not wanting to further dawdle away with self-analysis, I opened all the windows of my musty fortress and let fresh air flow in. Why stand in its way and move in circles chasing my own shadow? I went back to the ticket office and asked for the first train to a large city. "There's one to Venice in fifteen minutes, another to Rome in forty," a voice answered from behind the counter. I set off to Venice. I visited the city as a young boy with my parents and brother, but remembered nothing. Pigeons perhaps. I had exciting day-dreams about the place, a mingle of fog and sharp sunlight, salty air and heavy, tangled secrets. Blurred silhouettes of Giacomo Casanova, Lorenzo de Ponte and Antonio Vivaldi. Even blurrier figures of doge-informers, nimble gondoliers and carnival masks. The smell of fish and dusk in a humid town. As I was to realize, I wasn't so far from the truth, but little did I know how firmly the city was going to grasp me. Clutch and never let go. At Santa Lucia station, I jumped off the train and when I left the building, I couldn't help sighing. Without warning, a firework of a magnificent city exploded in front of my eyes. It was eleven p.m. The city beckoned to me, Canal Grande seemed to shake its head disaprovingly at how long it took me and on my left, Ponte degli Scalzi bid me to step in, indicating all was ready. I had to sit down on the stairs and wait until my heartbeat calmed down so that I could breathe in. I stayed three days. No matter whether I was naked or Venice covered my face with one of its charming masks. I was happy. I was in love. I fell in love with the city. I will not and don't even wish to describe those three days. It was an intoxicating wedding night. I took a drink from the sea at San Marco square and went with the flow... |